Uzly a uzlování

Prusík

Všechny druhy prusíkovacích (třecích) uzlů se používají při šplhání po laně, záchraně po pádu, sestavování kladkostrojů či sebejištění na laně pod slaňovací osmou. První obecně uznávaný uzel pro šplhání po laně vyvinul rakouský horolezec Karl Prusik kolem roku 1931. Základní podoba jím vytvořeného uzlu má dnes mnoho variant. Většinou se váží lanem asi třetinového průměru než má lano, na které se navazuje, omotávají se okolo silnějšího lana tak, aby vzniklo dostatečné tření. Pokud se omotává silnějším lanem, uzel se špatně zatahuje a na laně dostatečně nedrží, je vhodnější použít asymetrickou variantu.

Funkce prusíkovacích (třecích) uzlů spočívá v tom, že při pohybu podél lana je člověk navázán smyčkou prusíkovým (třecím) uzlem na lano a smyčku má například karabinou připnutou k bedernímu nebo prsnímu úvazu. Jak postupuje podél lana, uzel je volný a lze jím po laně posouvat. V okamžiku zatížení (pád, ...) se uzel sevře okolo lana a tření mu brání posunu po laně.

Z principu své činnosti všechny tyto uzly po laně po zatížení trochu proklouznou, rovněž při posunu rukou vlastně kloužou po laně. To je třeba si uvědomit, protože třením vzniká teplo a při velkém prokluzu může dojít i k přetavení smyčky.

Jednoduchý Prusíkův uzel je základní zadrhovací uzel. Na laně však nemá dostatečnou pevnost, proto se raději používá jeho dvojitá varianta.

Základem je liščí smyčka. Uvažte ji okolo lana, ale nedotahujte ji. Naopak, ohyb povytáhněte a překlopte jej na druhou stranu lana.
Pokračujte ohybem okolo lana až se dostanete k oběma koncům a tyto konce ohybem prostrčte. Je to tedy taková dvojitá liščí smyčka.
Pečlivě urovnejte závity tak, aby pěkně dosedly na lano. Hotovo.

Při samovyprošťování (je-li toho postižený ovšem schopen :-)) se používají 2 smyčky. Jednu smyčku uvážeme Prusíkovým uzlem nad prsním úvazem, prostrčíme ji mezi ním a tělem a stoupneme si do ní. Pokud došlo k pádu do visu, odlehčíme tak prsní úvazek. Uvážeme druhou smyčku stejným způsobem asi 25 cm nad první a do ní dáme druhou nohu. Pak postupně při odlehčení smyčky posuneme správný Prusíkův výš a takto stoupáme. Nic moc pohodlného to není, rychle to taky zrovna nejde, ale lepší než bezmocně čekat na pomoc.

Prusík dvojitý

Toto je bezpečnější varianta jednoduchého Prusíkova uzlu. Po zatížení se povoluje hůř než jeho jednoduchý bratříček. To však nemusí být vždy nevýhoda.

Výhody: snadno kontrolovatelný (zrakem , hmatem i ve tmě), tření snadno zvětšíme přidáním závitu, drží stejně při všech směrech zatížení

Nevýhody: hůř se povoluje a posouvá po laně; čím tenčím lanem je uvázán, tím lépe vlastní uzel drží, ale tím je také menší nosnost; nelze posouvat při zatížení; neváže se z popruhů nebo popruhových sešitých smyček

Uvažte jednoduchý Prusíkův uzel, ohyb povytáhněte a překlopte jej na druhou stranu lana.
Pokračujte ohybem okolo lana až se dostanete k oběma koncům a tyto konce ohybem prostrčte.
Pečlivě urovnejte závity tak, aby pěkně dosedly na lano. Hotovo.

Prusík excentrický

Vznikne obtočením smyčky kolem lana proti směru zatížení. Váže se jak plochými řemeny, tak i šňůrami. Dobře se posunuje v jednom směru, při zatížení opačným směrem spolehlivě drží. Často je využíván při záchranářských akcích, protože se snadno váže a lze jím rukou posunovat pod zátěží.

Pokud jej vážete smyčkou, která má oba konce spojeny uzlem, tento spojovací uzel se nesmí dotýkat lana, jinak bude prusík po laně prokluzovat.

V praxi se často používá s karabinou zasunutou skrz uzel, rovnoběžně s lanem (viz Bachmanův uzel). Uchopení za karabinu značně zjednodušuje posouvání po laně.

Ohyb smyčky ovineme nejméně dvakrát kolem lana směrem po směru pohybu. Pak ohyb překlopíme ke koncům a ty jím prostrčíme.
Ve zobrazeném provedení se uzel snadno posouvá nahoru, dolů drží.

Machardův uzel

Uzel publikoval mladý šestnáctiletý horolezec Serge Marchard z Marseille v roce 1961. (Rovněž mladý, v 18 letech, také zemřel, snad na jeho smrti neměl tento uzel žádný podíl.)

Uzel je podobný mladšímu excentrickému prusíku. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že u Machardova uzlu se karabina vkládá do obou konců smyčky, zatímco u excentrického prusíka jen do jednoho. Proto je třeba při vázání Machardova uzlu dát pozor na to, aby oba konce byly stejně dlouhé. S ohledem na zatížení obou konců také asi bude potřeba více závitů než u excentrického prusíku.

Výhody: tření snadno zvětšíme přidáním závitu

Nevýhody: hůř se povoluje a posouvá po laně; drží pouze v jednom směru, to je dáno asymetrickou konstrukcí; musí se dbát na jeho srovnané uvázání a povolení i během posouvání; hmatem, zvláště za tmy, se špatně kontroluje; nelze s ním posouvat na laně při zatížení; hůř se povoluje a posouvá po laně

Uzel je možné aplikovat i pro jiné potřeby než je horolezectví a příbuzné obory. Vzhledem k jednoduchosti je možné jej dobře využít k "podržení" nebo zavěšení různých předmětů, např. smeták nebo hrábě uvázáním kolem násady, zahradní hadici, ...

Často je Machardův uzel nazýván jako Klembheistův uzel nebo francouzský prusík, ale to je chyba, jde o záměnu dvou různých uzlů. Machard vymyslel uzel v této podobě!

Valdôtain tresse

Toto je další třecí uzel používaný zejména v arboristice. Slouží jako pomůcka pro stoupání a sestup po hlavním laně nebo pro polohování v koruně stromu. Používá se v jednolanové (SRT) ale zejména při dvoulanové (DRT) technice.

Jedná se o jednu ze dvou variant francouzského prusíku - druhou variantou je Machardův uzel. Zatímco Machardův prusík je vázán ze smyčky, tento uzel je vázán na samostatné pomocné šňůře, která má na obou koncích uvázané smyčky (většinou dvojité rybářské smyčky), do kterých se vkládá karabina.

Lanem se udělají většinou 4 těsné závity kolem stoupacího lana a pak další 2 až 3 volné (oběma konci směrem dolů). Tím vzniknou 2 nebo 3 křížení konců kolem stoupacího lana.

Často se používá s malou kladkou navlečenou na karabinu mezi oba konce pomocné šňůry, z které je uzel uvázán. Kladka usnadňuje posouvání nezatíženého uzlu nahoru a zlepšuje kontrolu a ovládání polohování v koruně stromu. Druhou důležitou funkcí kladky je to, že oka na koncích pomocné šňůry se nemohou vzdálit od hlavního lana a i v případě zatížení mimo jeho osu zajišťuje správné vedení a nemůže dojít k nežádoucímu přesmyknutí závitů.

Pro nezkušené lezce není uzel příliš vhodný, je trochu háklivý na přesné uvázání a seřízení. V porovnání s ostatními třecími uzly je méně kompaktní a na laně zabírá více místa a má trochu větší "prokluz". Přesto je u zkušených arboristů velmi oblíbený. Začátečníci by měli raději používat např. uzel distel.

Valdôtain, Valdôtain tresse (VT), X Valdôtain tresse (XT hitch)

Pro úplnost bych měl dodat, že existuje původní varianta Valdôtain (bez tresse, což je překládáno jako cop), která nemá poslední závity vedené dolů a překřížené. Takový uzel je docela nespolehlivý a nikde se již nepoužívá. Naproti tomu existuje i novější varianta označovaná jako XT (X Valdôtain tresse, tedy Valdôtain tresse s překřížením). X varianta se zadrhává kolem lana ještě spolehlivěji než VT.

Valdôtain

viz doplnění u Valdôtain tresse

X Valdôtain tresse

Jiná jména: XT

Podobné uzly a varianty: Valdôtain tresse

viz doplnění u Valdôtain tresse

Penberthyův uzel

Okolo lana uděláme smyčkou několik ovinů. Počet ovinů se řídí zátěží. (Zde je jich málo, obvykle alespoň 6.) Na horním konci pak vytvoříme spodní závit.
Zespodu do závitu zastrčíme druhý (spodní) konec smyčky a okolo horního konce ovineme a vrátíme zpět do závitu. Tím vlastně uvážeme dračí smyčku z obou konců.
Celou smyčku stáhneme blíž k ovinům. Velikost prověšené části řídí snadnost posouvání a závisí i na zátěži. Při velkém prověšení uzel nedrží, klouže po laně; při malém se obtížně po laně posouvá.

Tautline

Uzel používán arboristy zejména za velkou louží k polohování v koruně stromů.

Kolem hlavního lana uděláme 2 závity dolů, pak volný konec převedeme nahoru a uděláme opět směrem dolů 2 závity, vždy s prostrčením volného konce pod pramenem, který vede zdola nahoru. Po posledním prostrčení zajistíme konec osmičkou, aby nevyklouzl z uzlu ven.

Blakeův uzel

Uzel poprvé popsal Heinz Prohaska v roce 1981 a pak v Nylon Highway v květnu 1990. V roce 1994 jej publikoval Jason Blake v Arbor Age, kdy se dostal do širšího povědomí arboristů. Zřejmě proto nese jeho jméno.

Tento prusíkovací (třecí) uzel je používán zejména v arboristice, v horolezectví málo. Vytváří značné tření na laně, okolo kterého je uvázán, proto by jeho posun po laně neměl být příliš rychlý. Při rychlém posouvání hrozí poškození teplem (hlavního lana nebo smyce, z které je uzel uvázán).

Uzel se používá jak na stoupacím laně pro výstup i sestup tak i při polohování arboristy v koruně stromu.

Výhodou uzlu je, že se váže na jediném konci a nepotřebuje tedy uzavřenou smyčku jako ostatní prusíkovací uzly (u kterých se případné konce spojují karabinou, aby byla smyčka uzavřena). Na volném konci uzlu se pak váže koncovací uzel (většinou osmička), pevný konec se připíná karabinou k sedacímu úvazu.

Na pracovní šňůře uděláme na jednom konci dvojitou rybářskou smyčku (pokud tam není šité oko) a volným koncem uděláme okolo 4 závity. Pak horní konec prostrčíme zespodu ven druhým z nich a na prostrčeném konci uvážeme osmičku, abychom zabránili vyklouznutí konce z uzlu. Pozor na to, aby konec vedl za stoupacím lanem!

Uzel není symetrický a blokuje jen v jednom směru. Je tedy důležité vázat jej správně. Dělají nejméně 4 oviny, ale záleží na průměru obou lan a jejich ohebnosti.

Michoacan

Uzej je shodný s Blakeovým uzlem, jen místo koncovacího uzlu (osmičky) je uvázaná druhá pevná smyčka, např. dvojitá rybářská smyčka a karabina se pak procvakává oběma smyčkami.

Distel

Historie připisuje tento uzel arboristovi jménem Uli Distel, který při pokusu o uvázání třecího uzlu Swabisch udělal chybu a změnil směr provlečení jednoho konce. Kupodivu se ukázalo, že uzel funguje spolehlivě. Psal se rok 2000 a uzel nese jméno autora.

I tento třecí uzel je používán zejména v arboristice, slouží jako pomůcka pro stoupání a sestup po hlavním laně, případně jako pojistka na laně nad blokantem typu Jumar.

Uzel není symetrický a blokuje jen v jednom směru. Je tedy důležité vázat jej správně. Zatížení uzlu není rovnoměrné, nejzatíženější je nejnižší závit.

Výhody: snadno se váže; malá spotřeba lana k jeho uvázání; slouží jak ke stoupání, tak i k polohování

Nevýhody: funguje pouze v jednom směru; při rychlém zacházení, dochází k velkému zahřívání lana nebo prusíku

Dělají se nejméně 4 oviny (ale záleží na průměru obou lan a jejich ohebnosti) a pak se horní konec prostrčí spodem do prvního závitu. Na rozdíl od blakeova uzlu se však karabina procvakává oběma konci pracovní smyce a nedělá se tedy osmička na jednom z nich.

Schwabisch

Uzel byl poprvé publikován v roce 1998 jako Schwabisch Prusík a protože autorem byl pravděpodobně Bernd Strasser, který žije v Německu - Schwabisch, bylo mu přiřazeno toto jméno. Ale Strasser určitě nebyl první, kdo tento uzel použil. Různé asymetrické prusíky, případně s lichým počtem závitů byly Thrunem publikovány již v roce 1973. Schwabisch je v podstatě takový asymetrický Prusik - prameny z něj nevycházejí uprostřed, ale ve spodní části a popis z roku 1973 celkem odpovídá i tomuto uzlu. Naopak v roce 1996 publikovali Smith a Padgett různé asymetrické prusíky s konci vyvedenými nahoře.

Směrem zdola nahoru uděláme 4 závity, pak horní konec vedeme dolu a uděláme další závit s prostrčením konce.

Protože uzel není symetrický, pohyb uzlem ve směru nahoru je snadnější než je tomu u prusíku.

Martin

Jde o další třecí uzel používaný v arboristice. Jeho tvůrcem je instruktor Martin (příjmením). Uzel vychází z uzlu Blakeu a má tedy i podobnou nepříjemnou vlastnost - spodní závit je více zatížen třením a absorbuje tak větší množství tepla než ostatní závity. Proto je náchylnější k přepálení právě v tomto místě.

Knut

Jde o další třecí uzel používaný v arboristice. Jeho tvůrcem je Knut Froppe a poprvé jej publikoval v roce 2001.

TK

Další arboristický uzel vymyslel v roce 2002 nebo 2003 Todd Kramer (odtud zkratka ve jméně uzlu, uzel je mezi arboristy známý jen pod ní). Uzel je velmi podobný Knutu, rozdíl je v posledním kroku vázání. TK tvoří v podstatě vůdcovský uzel uvázaný kolem stoupacího lana.

Bachmanův uzel

V lezecké praxi je to jeden z nejužívanějších uzlů k tomuto účelu. Je vhodný i na mokrá nebo namrzlá lana. Výhodou oproti ostatním prusíkům je snazší manipulace uchopením za karabinu. Váže se, jako ostatní prusíky, smyčkou menšího průměru než lano, na které se navazuje, ale je možné použít i smyčku z lana stejného průměru nebo i plochou smyčku (popruh).

Do ohybu šňůry zachyťte karabinu a veďte smyčku za nosným lanem. Ovíjejte karabinu současně s lanem.
Pokračujte v ovíjení tak dlouho, dokud nemáte karabinu plnou. Ale pozor, abyste ji nepřeplnili.

Prusík rozšířený francouzský

Tento uzel patří mezi blokující uzly, které slouží k tomu, aby se lano dalo povolit i při zatížení. Uváží se okolo zatíženého lana horolezeckou smyčkou (plochou nebo menšího průměru než má lano samo, ale vhodnější je plochý popruh). Přenesením zátěže na smyčku se tato zadrhne okolo lana (v případě pletýnky se pletýnka shrne nahoru) a lano (jeho volný konec) je možné ze zátěže uvolnit a pak zátěž eventuálně přenést na další lano nebo s volným koncem manipulovat jinak.

Toto je jeden ze základních blokujících uzlů používaný v horolezectví. K podobným účelům námořníci a jachtaři používají přídržný uzel.

Výhody: lze ho stáhnout i při zatížení plnou vahou lezce; snadno kontrolovatelný (zrakem při správném srovnaném uvázání); jeho svorný efekt rychle zvětšíme přidáním překřížení; lze uvázat z popruhu, popruhové sešité smyčky

Nevýhody: drží pouze v jednom směru; zabírá na laně hodně místa; je nutné dbát na jeho srovnané uvázání i během posouvání; hmatem se špatně kontroluje

Do středu smyčky vložte lano a oba konce smyčky ovíjejte v opačných spirálách kolem lana.
Postupujte stejně, tak 8 až 10 ovinů by mělo stačit.
Pokud vážete plochým popruhem, snažte se mít oviny co nejblíž u sebe. Po dostatečném množství ovinů uvažte na obou koncích (pokud jste to neudělali před zahájením vázání) nějakou smyčku (třeba krejčíka), do nich navlékněte karabinu a připněte k zátěži.

Chi-Fi uzel

Tento uzel je blízký příbuzný rozšířeného francouzského Prusíkova uzlu, váže se však "nekonečnou" (uzavřenou) smyčkou, tedy většinou popruhem. Vyhlazuje však popruh, takže časem se snižuje tření a po několika použitích bude bezpečnější k tomuto účelu použít popruh jiný.

Do středu smyčky vložte lano a oba konce smyčky ovíjejte v opačných spirálách kolem lana.
Jak postupně ovíjíte nahoře, ovíjí se stejným způsobem i spodní část smyčky. Dbejte na to, aby obě části měly závity urovnané. Postupujte až do spotřebování celé smyčky. Do dvou zbývajících ohybů můžete zapnout karabinu.

Heddonův uzel

Tento uzel má stejné využití jako Prusíkův uzel, lze jej vázat jak na lanech a smyčkách, tak na popruzích. Při uvazování je třeba zohlednit směr budoucího posunování, uzel v jednom směru drží, v druhém se posunuje. V porovnání s Prusíkem se obtížněji povoluje.

Ze smyčky nebo popruhu vytvořte ohyb, podložte jím lano a ohyb sklopte dolů (do směru, v kterém má uzel držet tah). Pak konce smyčky (vlastně druhý ohyb smyčky) oviňte okolo lana i ohybu.
Nakonec provlékněte konce smyčky ohybem

Heddonův uzel dvojitý

Podobné uzly a varianty: Heddonův uzel

Dvojím ovinutím smyčky vznikne z Heddonova uzlu jeho dvojitá varianta. Přidaný ovin výrazně zvyšuje tření a nosnost uzlu. Zároveň ale zhoršuje jeho povolení před požadovaným posunutím po laně.

Začněte stejně jako u Heddonova uzlu, ale vytvořte dva oviny.
Nakonec opět provlékněte konce smyčky ohybem.

Rampouchový uzel

Uzel pochází z roku 1990, kdy jej John Shmit předvedl na 8. výročním setkání IGKT (Mezinárodní cech vazačů uzlů). Pojmenování uzlu vzniklo díky schopnosti uzlu držet při osové zátěži i na hladkých a dokonce i mírně kuželových předmětech. Typickým představitelem takového předmětu může být právě rampouch.

Uzel je velmi podobný trámovému uzlu, který ale není považován za třecí uzel. Z třecích uzlů je mu velmi podobný uzel schwabisch, a to principem i způsobem vázání.

Není mi sice známo, že by tento uzel byl používán v horolezectví nebo arboristice, ale má velmi podobné vlastnosti při souosém zatížení jako třecí uzly, tak jej k nim řadím.

Rampouchový uzel je možné vázat dvěma způsoby - podle toho, zda je nebo není dostupný konec předmětu, kolem kterého se váže. Základem je 4 až 5 závitů (může být i víc, pokud uzel klouže) směrem proti směru očekávanému tahu. Pak volný konec vedeme po směru tahu, pod pevným koncem, a na stejné straně předmětu uděláme ohyb pod pevný konec tak, aby oba konce byly vedle sebe. Pak ohyb nad pevným koncem vezmeme a převlékneme přes konec předmětu. Uzel dotahujte tažením za oba konce.

Postup s dostupným koncem předmětu

Udělejte několik závitů kolem "rampouchu". Pokud závity děláte pevným koncem, tak vždy smerem k volnému konci "rampouchu", pokud volným koncem, tak od konce "rampouchu". Pak volným koncem vytvořte zezadu ohyb.
Ohyb předem přes pevný konec a závity navlékněte na hrot "rampouchu".
Výsledný uzel.
Po zatížení pevného konce se poslední 2 závity trochu odsunou od ostatních. Zatížení musí směrovat vždy k volnému konci "rampouchu".

Postup s nedostupným koncem předmětu

Při nedostupném konci "rampouchu" vytvoříme několik závitů volným koncem směrem od směru předpokládané zázěže a pak vytvoříme větší volný závit za pevným koncem a za "rampouchem" (když pevný konec vede za "rampouchem").
Pod pevným koncem vytvoříme ohyb a volným koncem pokračujeme před "rampouchem" nahoru.
Za "rampouchem" zastrčíme volný konec podél pevného do vytvořeného ohybu, tak aby volný konec byl blíž ke směru zátěže než pevný konec.
A máme hotovo.

Pokud zátěž na pevném konci má tendenci uzlem pohybovat, přidejte jeden závit. Po uvolnění zátěže lze uzlem posouvat.

Popouštěcí smyčka zatížená dole

Další inovace Prusíkova uzlu není použitelná na uzavřených smyčkách, při vázání se pracuje s oběma konci samostatně. Pokud je potřeba přicvaknout karabinu, uvažte na koncích třeba osmičkové poutko.

Jedná se v podstatě o převinuté očko uvázané okolo lana. Vytvořte závit a jeho jeden konec veďte rovnoběžně s lanem (ve směru tohoto konce se bude uzel volně posouvat). Volným koncem pak vytvořte takový počet ovinů, jaký zajistí potřebné tření.
Zatažením za horní konec (rovnoběžný s lanem) uzel pečlivě dotáhněte. Zátěž by měla viset na ovíjejícím konci. Tahem za druhý konec se uzel celkem snadno posouvá dokonce oběma směry.

Popouštěcí smyčka zatížená nahoře

Podobné uzly a varianty: Popouštěcí smyčka zatížená dole

Tato verze popouštěcí smyčky je výrazně bezpečnější než Prusíkův uzel. Drží (zatáhne se) i když je uvázaný volně, méně pečlivě. Pokud jsou v něm prověšená místa, má tendenci se roztahovat. K posouvání uzlu je naproti tomu třeba větší síly. Uvolňuje se snáz než její dole zatížená sestřička.

Vytvořte závit a nezatížený konec veďte rovnoběžně s lanem, proti směru očekávaného zatížení. Volný konec pak zepředu provlékněte závitem.
Volným koncem ovíjejte pevný konec společně s lanem.
Vytvořte dostatečný počet ovinů, urovnejte závity a dotáhněte pevným koncem.