Z vykopávek víme, že už v době kamenné lidé vyráběli lana – tehdy jen z materiálů, které dala matka příroda. V době pozdější začali lidé za tímto účelem materiály zpracovávat a později je i vyrábět. Například len byl původně pěstován právě pro provaznické účely.

Lidé stále vyvíjejí a zlepšují materiály na výrobu lan s ohledem na požadované vlastnosti, které si v různých oborech někdy i trochu odporují.

Základní dělení materiálů je na:

• přírodní
• umělé, syntetické

Z výše uvedeného dělení trochu vybočují ocelová lana. Zřejmě by se dala zařadit mezi lana z umělých materiálů (ve smyslu materiálů vyrobených lidmi). Protože se na nich uzly v klasickém slova smyslu prakticky nedají vázat (lana jsou neohebná až tuhá, jsou problémy při jejich ostrém zlomu, který nejde narovnat, ...), nejsou předmětem mého zájmu, moc toho o nich nevím a na těchto stránkách je vesměs ignoruji. Výjimkou je jen pár speciálních uzlů, které berou v úvahu zvláštní vlastnosti ocelových lan.

Přírodní materiály

Přírodní materiály vycházejí vesměs z nařezaných, pročesaných a vytříděných rostlinných vláken. Byla (a jsou) používána lněná nebo jutová vlákna (různé druhy jutovníku chorchorus), banánovníkové nebo konopné listy, bavlněná vlákna, vlákna ze skořápek kokosových ořechů (přesněji z vláknité vrstvy oplodí ořechů palmy cocos nucifera), sisal (vlákna z listů agave sisalana), manila (listy rostliny musa textilis), ... Z živočišné říše dobře posloužily například koňské žíně, srst z různých pro nás i exotických zvířat (např. velbloudi) či dokonce i lidské vlasy. Rozmanitost surovin je vynucena různými nároky na hotové lano. Třeba takové lano z kokosových vláken má sice poměrně nízkou nosnost (proto se dělají většinou silná), ale odolávají otěru a jako jediná lana z přírodních materiálů plavou.

Spřádáním přírodních vláken po směru hodinových ručiček (doprava) vznikají dlouhá přadena příze. Příze se pak stáčí proti směru hodinových ručiček (doleva) a vznikají prameny. Ze tří pramenů stáčením doprava se vyrábějí lana. Opačně stáčené prameny (vpravo) a lana (vlevo) se vyskytují jen vzácně.

S výrobou syntetických lan se staly nedostatky přírodních lan zjevnější. Oproti syntetickým materiálům mají výrazně nižší únosnost, vyšší hmotnost, hůře odolávají oděru a přírodním vlivům (plísně, voda, škůdci), v mrazu praskají. Pokud lano s uvázaným uzlem navlhne, nabobtná a uzel se stane prakticky nerozvazatelným.

Dnes se již lana z přírodních materiálů používají jen velmi zřídka a ve speciálních případech, obtížně se shánějí a jsou drahá. Ukázkou jejich současného používání jsou jutová lana používaná na školách při tělocviku na šplhání.

Jako zvláštnost mezi přírodním materiálem na provaz bych uvedl papír. Není to sice úplně přírodní materiál, ale dle mého má blíž k přírodním materiálům než k syntetickým. Tak zvaný cukršpagát, jak se za mého mládí papírovému provazu říkalo, není příliš pevný, ale na nějaký ten balíček stačí a je, nebo alespoň býval, levný.

Syntetické materiály

První syntetická lana byla vyrobena chemickým průmyslem někdy ve třicátých letech 20. století. Jsou tvořena jemnými svazky většinou polyfilních (vícevlákenné chemické hedvábí) vláken o kruhovém průřezu s průměrem pod 50 mikronů nebo plochými proužky z protlačované vláknité folie.

Nylonové třípramenné lano má dvojnásobnou pevnost proti manilovému lanu, přitom má jen poloviční hmotnost a minimálně čtyřnásobnou životnost. Navíc syntetická lana neztrácejí své vlastnosti, ani když jsou mokrá.

Na druhou stranu je třeba přiznat, že jsou citlivější na teplo, a to i pokud je vyvoláno třením - měknou a taví se.

Syntetické materiály používané na lana se neustále vyvíjejí. Jako zástupce vyberu ty nejběžnější: polypropylén, polyamid (=nylon), polyester a aramid.

Polyamid je elastický a pevný, používá se na vyvazovací, vlečná a horolezecká lana, a protože neplave, tak i na kotevní lana.
Polypropylén je asi nejuniverzálnější, je lehký a plave, proto se používá na záchranná lana, vlečná lana pro vodní lyžování a lana z něj jsou celkem vhodná pro běžné použití v domácnosti.
Polyester není pružný, což ho předurčuje pro použití na místa, kde není průtažnost žádoucí - pevné lanoví plachet, zdvíhací lana a podobně.

Výše uvedené dělení lan na přírodní a syntetické dělí spíš materiály na lana, než lana samotná. Dále odlišujeme lana v závislosti na způsobu výroby a podle jejich provedení.

Základem pro lano je svazek vláken, nebo také pramen. Vlákna v pramenu mohou být jen tak vzájemně vedle sebe nebo se stáčí. Pak hodně záleží na tom, co se s těmi prameny děje dál, abychom vytvořili lano. S ohledem na to rozeznáváme:

• Kroucená lana jsou nejběžnější a bývají i nejlevnější. Nevýhodou může být, že zátěž zavěšená na lano má tendenci, jak se lano napíná, se otáčet. Proto se používají většinou tam, kde toto nevadí, nebo se použivají lana vyráběná takovým způsobem, aby se točení zabránilo.
• Oplétaná lana jsou většinou ze syntetických materiálů, přírodní oplétaná lana jsou vzácná. Lano je tvořeno jádrem a jeho opletem.
• Splétaná lana mají pevně spojený oplet s jádrem, pokud vůbec lze jádro a oplet odlišit.

Klasické je třípramenné lano, kterému se říká uvazovací, vzniká zkroucením tří pramenů směrem vpravo. Každý z pramenů přitom je zkroucen z jednotlivých vláken vlevo.

Zkroucením tří uvazovacích lan (opět v opačném směru, tedy vlevo) vznikne devítipramenné kablové lano. (Levotočivé uvazovací a pravotočivé kablové lano uvidíme výjimečně. Některé profese používají název levé a pravé lano nebo Z a S lano)

(Základní vlastnosti lan vycházející z použitých materiálů byly popsány výše. Dále budou popsány vlastnosti související s typem lana.)

Kroucením pramenů lana při výrobě získává lano jistou pružnost a tuhost. Čím více je při výrobě lano napínáno, tím je tužší a méně pružné, poddajnější. Tvrdší lana lépe odolávají oděru, na poddajnějších se lépe váží uzly.

Oplétaná lana vznikají spletením z osmi až šestnácti pletenců. Hlavní prameny však nemusejí být jen pletené, mohou být i kroucené, rovněž oplétané nebo složené z rovnoběžných vláken. Při splétání se polovina pramenů točí vpravo a druhá vlevo a prameny se pravidelně kříží. Kolem hlavních pletenců mají některá lana ochranný plášť, který dodává lanu další vlastnosti (například ochranu proti otěru, chemikáliím, barevnost a podobně). Oplétaná lana jsou většinou výhodnější než lana kroucená. Netvoří se na nich smyčky, nerozplétají se a neroztáčejí.

Splétaná lana jsou tvořena z osmi až šestnácti pramenů spletených do párů. Z nich se vyrábějí mohutná vyvazovací lana používaná na velkých tankerech.

Horolezecká lana

Samostatnou kategorií jsou horolezecká lana, smyčky a popruhy. Dnes jsou k tomu účelu používána prakticky výhradně lana s opletem. Duši (jádro) z pružných vláken obepíná pevně spletený ochranný obal. Vazba z perlonu, nylonu nebo jiného polyamidového vlákna mívá různou strukturu, přičemž délka každého vlákna je shodná s délkou celého lana.

U každého nového horolezeckého lana musí být štítek se schválením UIAA (mezinárodní horolezecká asociace) s vyznačením typu a nosnosti lana.

Horolezecká lana musejí při slaňování dobře odolávat vyšší teplotě způsobené třením lana ve slaňovací osmě (například).

Horolezecká lana jsou v zásadě dvou typů:

• dynamická - používají se k jištění, obvykle nenesou žádné zatížení, vynikají elastičností. Svým prodloužením absorbuje lano energii pádu. Dynamická lana mívají obvykle bílou duši (barvení lehce snižuje sílu vlákna) a barevný oplet kvůli snadnému rozlišení, snížení vlivu UV paprsků. Současně umožňuje jasnou kontrolu odření a jiné poškození lana.
• statická - nesou plnou váhu horolezce a lépe odolávají otěru. Vyrábějí se z jiného druhu nylonu a jsou i jinak splétaná. Mají minimální pružnost, nevstřebávají nárazy. Mají většinou bílý oplet s barevnými kontrolkami - identifikačními proužky.

Další podrobné informace o lanech vám podají odborníci s horolezeckými potřebami či v provaznictvích. Na vázání uzlů a domácí použití však žádné odborné znalosti o lanech nepotřebujete.

Každé lano trpí nesprávným skladováním, používáním a namáháním rázem nebo třením. Snižuje se jeho nosnost a životnost.

Všem moderním lanům ze syntetických materiálů vadí chemikálie, hlavně kyseliny, nafta, petrolej. Jejich působení je o to nebezpečnější, že nepoškozují lano viditelně, ale skrytě. Třeba kyselina z autobaterie rozloží lano zevnitř, sníží jeho nosnost na minimum, ale při pohledu na lano není poznat nic, možná jen slabá změna barvy opletu, na který kyselina téměř nepůsobí.

Pokud polyamidové lano navlhne nebo přímo namokne, absorbuje do své struktury značné množství vlhkosti, která dramaticky sníží jeho pevnost: 5 hmotnostních procent vlhkosti ubere lanu až 30 % pevnosti. Po důkladném vysušení se původní nosnost polyamidových vláken obnoví.

Nenechávejte je zbytečně povalovat na slunci nebo ani na zemi, chraňte je před teplem a není-li to nutné, nenechávejte je ani zmrznout. Teplo a ultrafialové paprsky moderním lanům neprospívají. Ukládejte je na tmavém, suchém a chladném místě s dobrým přístupem čerstvého vzduchu. Nejlépe je lano lehce svinout a zavěsit vysoko nad zem.

Zašpiněná lana nebo lana vystavená slané vodě můžete vyprat v teplé vodě, vypláchnete z nich prach a písek. Prát je můžete i v pračce, ale rozhodně ne při vyšší teplotě než 40 °C. Nepoužívejte žádné prací prášky, maximálně obyčejné mýdlo. Po vyprání nechte lana pomalu vyschnout nejraději v mírném chladu bez přímého působení slunečních paprsků. Pořádné vyschnutí trvá několik dní. Praní nemá příliš kosmetický význam (vzhled), důležitější je, že vymyté drobné kamínky mohou poškozovat vlákna.

Pravidelně kontrolujte opotřebení lana. Všímejte si každého uvolněného pramenu nebo vydřené či popraskané povrchové příze. (Horolezecká lana mají za tím účelem vplétané různobarevné kontrolky.) Mírné zchlupacení lana opotřebením je celkem neškodné. Pokud lano v některém místě výrazně změklo nebo má skvrny, mohlo být vystaveno chemikáliím. Plášť opletených lan by neměl prokluzovat proti jádru. Poškozená lana vyřaďte dříve, než dojde k tragédii.

Zakončování lan

Každý konec lana by měl být upraven tak, aby nedocházelo k jeho roztřepení nebo rozpletení. Syntetická lana mohou být na konci zatavena nad plamenem svíčky. Konce lze namočit do vhodného lepidla, které po zaschnutí vytváří pevnou skořápku. Jinou možností je konec lana omotat lepicí páskou nebo smršťovací folií. Pěkně vypadají konce ovinuté v dostatečné délce nití nebo slabým provázkem. No a poslední možností, která mě teď napadá je udělat na konci nějaký uzel, například očko, převinuté očko nebo osmičku.

Nejlépe asi vypadá ovinutí, také je trvanlivější než použití pásky. Pro uzlování je nejhorší možnost uzel na konci uzlovačky, ten překáží při protahování konců uzlem. Pokud však máte hotový výrobek, na kterém již dále pracovat nebudete, a uvážete na jeho koncích nějaký pěkný oplet třeba z některého turbanu, bude to dekorativní a ani objemný uzel nebude na překážku. Záleží jen na vašem vkusu.

Skládání lana

Během dlouhého období používání lan si každá profese vytvořila takový způsob skládání lana, který nejlépe vyhovuje jejím potřebám. Lano uložené na palubě lodi bude nepochybně složeno jiným způsobem než lano v hasičském autě či v horolezeckém kletru nebo lano nesené na zádech jen tak volně.

Při smotávání lana je třeba brát ohled i na to, jak bylo lano vyrobeno. Nevhodně svíjená lana se smyčkují a zamotávají, což snižuje jejich životnost a ztěžuje používání. Kroucená lana je třeba svíjet stejným směrem jaký mají jejich prameny. Tedy pravotočivé lano se svíjí po směru hodinových ručiček a odvíjí proti směru hodinových ručiček.

Pro pletená lana je vhodnější, aby každý namotaný závit vytvářel osmičku, čímž se vyrovnává stáčení obou směrů splétaných pramenů.

Pokud už lano nějak stočíte, je dobré svazek smyček či závitů nějak ukončit, aby se nezamotal. Horolezci a jeskyňáři nejčastěji používají svázání do panenky. Ta se používá na dlouhá lana a váže se z dvojitého lana (z lana přehnutého napůl).

Staří horští vůdcové nosili lana přes rameno a vázali jej odlišně.

Můžete ale použít prakticky jakýkoli způsob zajištění konců. Na lodích se hodně používá svázání všech závitů dohromady jiným kouskem tenčího provazu na několika místech celého kruhového svazku. Počet míst je závislý na průměru závitů.

Všimněte si, že výše zobrazená panenka je zakončena smyčkou, za kterou lze lano pohodlně zavěsit. Takové oko na zavěšení můžete vytvořit kdykoli tak, že například při ovíjení svazku koncem lana před posledním provléknutím vytvoříte na konci ohyb a neprovléknete konec, ale jen ten ohyb.

Tradiční ruční výroba lan je pomalu na vymření, tedy to již dlouho, ale pomalu vymírají i lidé, kteří o tom něco vědí. A to nemluvím o lidech, kteří to dokonce umějí. Jako výborný zdroj informací o tradičních postupech mohu vřele doporučit jediné muzeum provaznictví v republice. (Jeho webová stránka obsahuje jen informace o muzeu.) Průvodcem, vlastníkem a údržbářem je PAN provazník Klik. Evidentně ví, co říká a výborně jsem si s ním popovídal. Opravdu doporučuji návštěvu tohoto muzea. Nehodlám jeho majiteli fušovat do řemesla, které na rozdíl ode mne ovládá, jen lehce naznačím postup používaný při výrobě lněného provazu.

S dovolením pana Klika, majitele muzea, jsem si vyfotil modely potřebných strojů: zprava jsou na obrázku v popředí:
- trdlice
- vochlice
- kolovrátek
- v pozadí za vochlicí je motovidlo

Len se pěstuje více než 3000 let jednak pro lněné semínko, které nás teď nezajímá, a druhak pro svoji lodyhu. Lodyha je tvořena pro nás důležitým vláknem a překážející slámou. Té je třeba se zbavit.

Když si krteček nechal šít své kalhotky s kapsami, slámy jej zbavil čáp. Prakticky stejný postup používali naši předkové na trdlici, což jsou, zjednodušeně řečeno, pákové nůžky, které však mají spodní "břit" zdvojený a horní "břit" prochází mezi nimi. Mezi spodními "noži" a horním je dostatečná vůle, aby se usušená lodyha neustříhla, ale jen nalámala. Vezme se svazek lněných stébel a postupně se po celé délce láme na trdlici. Tím se láme sláma, ale ne vlastní pevná vlákna lnu. Vylámaná sláma, nyní již zvaná pazdero, padá dolů a už nás nezajímá.

Pak je třeba vlákna vyčistit od zbytků slámy, která nevypadala, a krátkých vláken. Tomuto procesu se říká vochlování a dělá se na vochlici. To je dřevěná deska dostatečné velikosti, z které trčí dlouhé kovové hroty. (V pohádce o krtečkovi úlohu vochlice převzal ježek.) Svazek se vezme za jeden konec, druhým se "praští" na trny vochlice a skrz ně vytáhne ven. To se opakuje několikrát oběma konci. Odpad, který se takto vyčeše ze svazku lněných vláken (krátká vlákna) se nazývá koudel a dobře ji znají topenáři, zámečníci, instalatéři a další profese včetně umělců.

Teď přijde na řadu zručnost. Z vláken je třeba upříst přízi, která je základem celé provaznické i tkalcovské výroby. Dlouhá vlákna, která zůstanou po vochlování, se pěkně urovnaná položí do klína do zástěry, ta se přes ně přehrne a její konce si provazník zastrčí za pas nebo zauzluje, aby vlákna nevypadla. Provazník povytáhne pár vláken ze zástěry a navlékne je na kolovrátek. Jak se kolovrátek otáčí, postupně se ze zástěry vytahují další vlákna, takže se stáčením vytváří dlouhý pramen příze a natáčí se na cívku. Je na provazníkovi, aby příze byla správného průměru, rovnoměrně silná a pěkně hladká. Hladkosti dociluje namáčením rukou ve vodě (dříve si stále olizovali prsty), ostatní je na šikovnosti rukou.

Tři nebo čtyři prameny příze se spletou do licny. Dalším stočením tří nebo čtyř licen vznikne požadovaný provaz. Když se to napíše, je to tak snadné ... Uvědomte si ale, že všechny prameny příze musejí být stejně silné, jinak výsledný provaz není hladký a jeden pramen na něm spirálovitě vystupuje a brání pohodlnému používání, třeba průchodu kladkou nebo řemenicí. A teď si představte takové švihadlo, které musí být z vláken, která jsou uprostřed nejsilnější a ke konci se všechna stejně zužují. Všechna vlákna musejí být na stejném místě stejně silná. To už je docela frajeřina, ne? (Ve výše zmíněném muzeu se například dozvíte, jak pečlivě se vybírala švihadla pro gymnastky na MS 1965.)

Pro soukeníky (na výrobu plátna - a jsme zase u toho krtečka) se vyráběly příze slabší. Soukeníci z příze vytvářeli přadena. Každé přadeno muselo mít přízi přesné délky. Toho se docilovalo natáčením přesně daného počtu závitů na motovidlo, které sloužilo k měření. Motovidlo má čtyři dřevěná ramena stanovené a úřady kontrolované délky (přesně jeden loket). Přadeno barvíři obarvili a tkalci z něj na stavu utkali plátno, střihači nastříhali, švadleny ušily, ... A pohádky je konec.